3. Schürerové a sklárny

Dnes se ve svém putování vrátíme o kus zpět a nahlédneme do událostí z trochu jiného úhlu. Již dříve jsme uvedli, že se na území obce nacházela minimálně jedna sklárna. Možná, že jich bylo více, ovšem na přesnější počet si budeme muset počkat do chvíle, kdy se provede podrobný archeologický či historicko-stavební průzkum. Minule jsme zjistili, že v roce 1562 se poprvé uvádí sklářský mistr Georg Schürer.Kdo to byl a odkud přišel?

Byl to člen významného rodu sklářských mistrů, kteří přišli na Moravu a do Čech ze Saska. Je zajímavé, že jméno Schürer znamená v překladu topič, tedy funkci, která je ve sklářské výrobě důležitá. Nejstarší zmínka o jejich působení na území Čech se týká roku 1530, kdy Paul Schürer postavil sklárnu ve Falknově. Paulův bratr Valentin byl sklářským mistrem v Krompachu. Měl tři syny – Martina, Valentina a Georga, jehož zanesly cesty osudu právě k nám, a dvě dcery – Reginu a Evu.

Na území dnešní obce snad existovaly sklárny ještě před příchodem Georga, ale tato domněnka nebyla věrohodně potvrzena. Jejich počátky prý sahají až do poloviny 14. století, ale zřejmě za husitských válek zpustly. Ať to bylo tak, či onak, Georg je považován za zakladatele sklářských hutí na Mlýnici. O jeho životě se rozhodně nedá říci, že by byl nějak stereotypní nebo dokonce nudný. Rozhodně mu nechyběla odvaha k podnikání a s tím související přesuny na místa, kde se daly očekávat příhodné podmínky. Georg Mlýnici po čase opustil, ale přesný důvod není znám. Jednou z variant, která se nabízí, je útěk před řáděním moru (v roce 1584 si vyžádal na sklářském statku 33 obětí), další možnost je, že přenechal huť svému synovi Dominikovi, který přišel z Moravy. Každopádně po opuštění Mlýnice toho stihl ještě docela dost. Roku 1590 (podle jiných pramenů 1594) založil sklářskou huť v Rokytnici v Orlických horách, kterou ale musel po krátkém čase opustit kvůli dluhům. Jeho situace v té době byla velmi neutěšená, protože neměl na splácení dluhů, kradl, byl uvězněn, ale nakonec se mu podařilo uprchnout. Někoho by taková životní zkušenost zlomila, nikoli však Georga. Další zprávy nám jej představují jako mistra poblíž Starého Města, u obce Stříbrnice. Brzo vyčerpané zásoby dřeva potřebného k provozu hutě jej donutily sklárnu přemístit na Malou Moravu, kde zůstal až do konce svých dnů. Poslední písemná informace, kterou o něm máme, je svobodný list, který obdržel pro svou sklárnu. V tomto listě je rovněž uvedena „cena za svobodu“ – daně, kterými byla jeho huť zatížena. Za rok to činilo 64 talířů, 10 tuctů neprůsvitných tabulí a 10 olověných tabulí. Krom toho byl povinen na sv. Jiří a Michala odvádět 2 erbovní sklenice, 2 tucty pivních sklenic a 2 tucty sklenic na víno.

Georgův syn, Dominik, se narodil roku 1560. Roku 1581 obdržel od olomouckého biskupa Stanislava II. sklářskou huť ve Velké Kunčici (Kunčice pod Ondřejníkem). Již zde se ukázalo jeho nadání pro sklo. Netrvalo dlouho a výrobky z jeho hutě si brzo našly cestu na významná šlechtická sídla na Moravě. Snad pro víru (byl luterán) opustil huť a získal Mlýnický statek a sklárny, majetek, který byl majitelem Janem Žalkovským osvobozen od daní.

Dominik byl sklářským mistrem, vůdčí osobností a dobré vztahy k majiteli panství ho zřejmě dovedly až k úřadu rychtáře. Výrobky mlýnické hutě dosáhly brzy velkého věhlasu a postupně se svými výrobky zapsal i u císařského dvoru v Praze. A tak není divu, že se společenské postavení císařských poddaných od základu změnilo. Stalo se tak 1. července 1592. Ten den byl zřejmě nejvýznamnějším v celé historii rodu Schürerů neboť Dominik a jeho čtyři příbuzní (Valentin, Kašpar, Paul a Martin) byli povýšeni Rudolfem II. do šlechtického stavu. Byl jim propůjčen šlechtický titul s přídomkem z Waldheimu a erb podle obrázku. Dva roky poté Jan Š½alkovský postoupil Dominikovi sklárnu, dvůr, mlýn a dále Dominik získal povolení k volnému ptáčnictví, rybolovu, k zproštění odúmrti a roboty a k volnému nákupu a výčepu vína. Také mohl volně usazovat řemeslníky – rybáře, kováře, pekaře, tkalce. Směl voně čepovat pivo z knížecího pivovaru a zřídit u Červené Vody kamenný mlýn. Stal se tedy skutečným pánem a mohl se věnovat svému podnikání a zároveň řídil život na vsi, jeho činnost ovšem daleko přesáhla hranice regionu.

K šlechtici také náleží přiměřené sídlo. Dominik tedy vystavěl v Mlýnici zámeček, původně jednopatrový. O době vzniku se nikde přesně nehovoří, lze ale předpokládat, že výstavba začala ve stejném období jako budování dřevěného kostela, který nechal pro své souvěrce vystavět v roce 1598. Byly zde tedy slouženy luteránské mše, ale později, pod nátlakem rekatolizačních sil, přešel do rukou katolíků. V následujícím roce zemřeli Dominikovi dva synové, Baltazar a Marcellus, a ruku 1609, pravděpodobně při porodu, žena Rosina, o čemž svědčí dochovaná náhrobní deska.

Další úspěch, jehož Dominik dosáhl, bylo získání privilegia na sklářský statek v Bílé Vodě. Dostal jej od majitele rudského panství Bernharda ze Žerotína. K samotné sklárně patřila pila a mlýn, velmi důležitá zařízení pro její provoz. V privilegiu jsou zapsány další výsady: právo lovit ryby v potoce, provozování čižby (lov ptáků), volný prodej masa, mouky, chleba, soli, vína a piva. Prodej piva byl podle tehdejšího zvyku omezen tím, že jej Dominik musel odebírat z pivovaru v Rudě (aby panský pivovar nepřišel zkrátka). Dále směl získávat popel pro činnost hutě z panských lesů. Z výše uvedeného popisu se zdá, že Dominik byl velmi zámožný člověk. Na tehdejší dobu jistě, ale pokud se na to podíváme pohledem dnešního člověka, možná se nám to nebude zdát nijak zvláštní. Posuďte sami: V roce 1629 bělovodský statek obnášel 4 koně, 24 kusů hovězího dobytka, 6 koz, 8 prasat, 20 slepic a 40 ovcí. Jistě Vás napadne, jak se v průběhu staletí hodnoty mění. Ještě na počátku 20. století byla kravka pro některé hotové jmění a její ztráta mohla znamenat pro rodinné hospodaření katastrofu, dnes by si takovéto hospodářství mohlo dovolit daleko více lidí, aniž bychom je považovali za nějak mimořádně bohaté. Vraťme se raději zase k Dominikovi, bělovodské sklárně a přilehlým pozemkům (pole, zahrady, louky, lesy atd.). Samozřejmě ani tehdy nebylo nic zadarmo, takže za poskytnutá privilegia odváděl do Rudy 4 bílé groše z každé měřice pole, dědičnou daň 30 moravských tolarů, které odváděl v tradičních „berních termínech“ – na sv. Jiří a Michala. Za sklárnu platil jednou ročně (na sv. Michala) půl truhlice průsvitných skleněných tabulí a 5 kop sklenic na pivo a víno. Ani to se nám nezdá příliš mnoho, ale my už dnes jen stěží dokážeme posoudit, jak moc taková daň statek zatěžovala.

Dominik zemřel někdy mezi lety 1633 a 1637, tedy mezi svými 73 a 77 lety. Dosáhl postavení a slávy o kterém se drtivé většině jeho současníků ani nesnilo. Bezesporu šlo o největší osobnost přímo spjatou s naší obcí.

Svého dědice pojmenoval Dominik po dědovi - Georg. Bohužel o mnoho svého otce nepřežil. V roce 1610 se Gerog stal majitelem sklářského statku v místě dnešního Moravského Karlova (obec založili Lichtenštejnové až v roce 1630) a po smrti otce se ujal statků v Bílé Vodě a na Mlýnici. Území Moravského Karlova patřilo k rudskému panství žerotínů, ti byli za své proticísařské postoje stíháni (o tom si povíme v dalším dílu našeho nakouknutí do zrcadla událostí dávno minulých) a jejich majetek posléze převzali Lichtenštejnové. Byli to právě Lichtenštejnové, kteří se zasadili o přísnou rekatolizaci svých držav a tak lidé sídlící zde měli dvě možnosti na výběr – zůstat a přejít na katolickou víru, čímž si i uchránili své skromné majetky – nebo odejít do ciziny a zkoušet štěstí tam. Jistě leckomu z Vás vytane na mysli jméno zřejmě nejznámějšího českého emigranta, učitele národů - Jana Amose Komenského. Ano, je to ona doba hromadné emigrace, kdy Čechy opouští jak významné osobnosti kulturního a politického života, tak tisíce zdánlivě bezvýznamných lidí. Mezi nimi pravděpodobně i zdejší skláři.

Čilý provoz výrazně narušil příchod třicetileté války, která obecně zlomila sklářský obchod nejen v Čechách. Po jejím ukončení byla země dlouho ve zbídačeném stavu a skleněné výrobky byly považovány za luxus, který šel velmi těžko na odbyt. Situace se konsolidovala poměrně dlouhou dobu.

Ale zpět k Schürerům. Georg v roce 1647 zemřel a všechny starosti zůstaly na bedrech jeho ženy Anny, která mohla se svými dětmi zůstat za podmínky, že přestoupí na katolickou víru. Rodinné jméno bylo zřejmě velmi vážené i u mocného rodu Lichtenštejnů, takže v případě, že by nechtěla změnit víru, ponechali jí právo osadit dům vybraným člověkem a i s majetkem svobodně odejít. Situaci Anna vyřešila tak, že statek postoupila své dceři Regině a jejímu manželovi Zikmundu Langerovi z Langendorfu. Langerové statek drželi až do roku 1737, kdy je prodali Lichtenštejnům, ale o tom si budeme povídat v některém z dalších dílů našeho vyprávění. Koupí mlýnického statku bylo z pohledu Lichtenštejnů ukončeno sjednocení panství. Můžeme říci, že od této doby měla Červená Voda, rozumějme všechny její dnešní části na území Moravy, pouze jednoho pána.

Konec této slavné sklářské éry v naší obci je smutný. Lichtenštejnové postupně uzavřeli všechny hutě. Jako poslední byla uzavřena huť v Moravském Karlově v roce 1668. A osud Schürerů jakoby sledoval dobu – rodina zchudla a stala se domkaři. Je to přesně podle oné notoricky známé písně: Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře…
Zajímavý osud - Martin Schürer

Dominikův strýc Martin se proslavil ve zcela jiné souvislosti. Jako jediný z celé rodiny vybudoval kariéru coby sekretář pánů z Rožmberka – Viléma a Petra Voka. Zřejmě byl vynikajícím sekretářem, neboť se Rožmberkové přimluvili u císaře, který mu propůjčil šlechtický titul spolu s dalšími členy rodiny.

Martin sloužil nejprve Vilému Vokovi. V jeho službách byl až do Vilémovy smrti. Podle dobových zápisů si urozený pán vyjel do Prahy, kde se náhle rozstonal a během několika dní zemřel. Tři dny před smrtí si „poslal pro Martina Šurera, aby pánu na inštrument zahrál, chtěje tady nějakého polehčení užíti“. Po Vilémově smrti se podařilo získat Petru Vokovi Martina do svých služeb. Martin k tomu sám poznamenal: „K službě Jeho Milosti pána pana Petra Voka Ursina, ačkoliv mysl mne jinam táhla, na žádost Jeho Milosti vnově přikázal jsem se.“

Po necelém roce daroval Petr Vok věrnému sekretáři dům v Třeboni. Martin skončil svůj život tragicky. Onemocněl uherskou nemocí (skvrnitým tyfem), kterou se zřejmě nakazil při vojenském tažení Petra Voka do Uher, a o půlnoci 11. listopadu (shodou okolností na sv. Martina) 1594 skočil do studně na nádvoří třeboňského zámku a utopil se. Pochován je v třeboňském kostele sv. Alžběty.
Okolí Červené Vody - Sklářství v regionu

Není jistě bez zajímavosti, že katastr nynější Červené Vody není v okolí jediný, kde by se provozovalo sklářství. Současní historikové dělí zdejší region na několik okruhů, o kterých se dochovaly nálezy, či zmínky. Do mladkovského okruhu patří hutě v Mladkově, Těchoníně, Celném, Lichkově, Jamném a sklárna s brusírnou v Orličkách. K červenovodskému okruhu náleží Mlýnice Bílá Voda, Moravský Karlov. Na moravské straně to pak byly hutě ve Stříbrnici, Květné u Kunčic, Sklenném, Františkově, Branné a konečně v Kladsku Miedzylesie, Szklarnia, Róžanka, Miedzygórze, Sklary a Wilkanowie.

Docela velký počet, což? Jak to, že o okolí bývalo tolik skláren a nezachovala se ani jediná? Odpověď je jednoduchá. Sklářský provoz spotřeboval velké množství dřeva. To se používalo nejen na topení ve sklářské peci, ale hlavně pro výrobu potaše, jedné z důležitých surovin přidávaných při tavbě. Potaš (nebo také salajka, chemická sloučenina, kde největší podíl má uhličitan draselný) se vyráběla z popela. Spousta stromů vzala za své jen proto, aby bylo možné získat popel pro její výrobu. Není tedy divu, že se sklářská výroba podílela velkou měrou na přetváření zdejší krajiny. Když zásoby dřeva klesly pod únosnou hranici, bylo nutné výrobu zastavit.

Ing. Václav Jetmar