7. K počátkům kapitalismu

V předminulé kapitole jsme pokročili v našem vyprávění až k roku 1737, kdy se Lichtenštejnům podařilo získat všechny državy na území naší obce, tedy přesněji, na její moravské části. Díky různým zápisům jak ze strany majitelů panství, státní správy, tak i církevních máme možnost se blíže seznámit s mnoha skutečnostmi. Šlo převážně o různé dokumenty se statistickými údaji, většinou tedy pro potřebu vybírání daní, ale díky nim si můžeme udělat přesnější představu o životě našich předků v osmnáctém století a později.

V minulých kapitolách jsme si popsali situaci kolem třicetileté války a po jejím skončení. Povídali jsme si o rekatolizaci a právě náboženským otázkám se teď budeme chvíli věnovat. V Mlýnici existoval od doby Dominika Schürera dřevěný, původně luteránský, kostelík, který se podle zápisů těšil velké oblibě. Po skončení třicetileté války se život začal pomalu vracet k normálu a roku 1671 byla obnovena v Červené Vodě katolická farnost (původně Mlýnice a Mlýnický Dvůr patřily k Šilperku-Štítům). Ovšem netrvalo dlouho a objevily se stížnosti věřících. Obyvatelé Mlýnic a Ml. Dvora, ale kupříkladu i Moravského Karlova, Bílé Vody a Březné byli na mlýnický kostel zvyklí a k bohoslužbám raději docházeli tam, než do Červené Vody. Dnes už asi nezjistíme, jestli červenovodský farář nechtěl nebo nemohl docházet na bohoslužby do mlýnického kostela, každopádně tam zacházel velmi zřídka, což zdejší osadníky popudilo a rozpoutali spor u konzistoře v Olomouci. Nicméně, tato jejich snaha vyšla naprázdno a tak se odhodlali podat stížnost k samotnému papeži Klementu XI. Ten pověřil vyřešením situace opata Norberta Zieletzkyho z Hradiska u Olomouce. Opat rozhodl, že budou v Mlýnici bohoslužby každý měsíc. Roku 1773 byl dřevěný kostel přestavěn a zasvěcen Narození Panny Marie a roku 1785 zde byla zřízena samostatná kuracie. V pramenech o sto let mladších se můžeme dočíst, že k mlýnické farnosti náležel Mlýnický Dvůr se školou a kostelem, Mlýnická Ves, část horní Březné a část Bílé Vody se školou pro zimní čas.

Na Mlýnici a Mlýnickém Dvoře ještě zůstaneme. Roku 1776 bylo na zámek vypsáno privilegium, ve kterém byli majitelé zproštěni povinnosti ubytovávat vojsko, což v době více méně pravidelných válečných konfliktů byla jistě značná úleva. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že v případě potřeby by se vojsko ve vsi stejně usadilo a zřejmě by se rekvírovalo všude okolo, což by mělo samozřejmě dopad i na majitele zámku.

Z těchto poněkud chmurných úvah se nyní přesuňme jinam – do oblasti múz. Dominika Schürera zřejmě v naší historii nikdo nezastíní, ale občas se vynoří osobnost, u níž by bylo neodpustitelné se nezastavit. Na zámku v Mlýnici se totiž narodili umělci, jež jsou známi svými díly v širokém okolí (a dokonce i za hranicemi) – jednalo se o rod Umlaufů. Dnes již možná leckomu z Vás již jméno nic neřekne, ale já doufám, že přečtením dalších řádek Vám, milí čtenáři, tato jména utkví v paměti a možná si při cestách v regionu vzpomenete na některé místo a půjdete jej navštívit, abyste se mohli přesvědčit o umu mlýnických rodáků na vlastní oči.

Prvním z malířů byl Dominik Umlauf, narozený roku 1792. Otec jej dal vyučit houslařem, jenže jeho umělecké nadání bylo všestranné, což záhy dokázal. O dochovaných houslích nevím, ale jeho malířské a řezbářské práce je možné shlédnout dodnes. Pracoval jak pro soukromé osoby, tak pro církev. Mlýnice byla ale pro jeho práci příliš malá a zakázky by jej, coby umělce neuživily, proto se přestěhoval roku 1830 do Kyšperka (dnešní Letohrad), kde žil až do své smrti v roce 1872. Z jeho prací uveďme figurální výzdoby na kazatelně v kostele v Mlýnici, kříž s Kristem v kostele v Potštejně, křížovou cestu na Kopečku v Letohradě, obraz Madony v kunčickém kostele (Kunčice – část Letohradu) nebo renovace sloupu Panny Marie na letohradském náměstí.

Dominikův syn Ignác se narodil v roce 1821. Vydal se v otcových šlépějích a pro patřičné vzdělání se vypravil až do Prahy, kde studoval u profesora Tkadlíka na akademii (jedním z Tkadlíkových studentů a Ignácových kolegů byl např. i Josef Mánes). O jeho úspěšných studiích svědčí i dvě ceny, které zde získal. Dále studoval malířství na vídeňské akademii a poté se vydal na studijní cestu do Uher, pak následoval Šumperk, slezský Grafenberg a návrat do Vídně. Zde vážně onemocněl a vydal se za otcem do Kyšperka, kde roku 1851, tedy jako třicetiletý, zemřel. Ač byl jeho život krátký, jeho dílo je nesmrtelné. Za vše uveďme akvarel „Žebravé děti“, který namaloval jako dar císaře Františka Josefa I. anglické královně Viktorii při její návštěvě Vídně.

Nejmladším z rodu byl Jan Umluaf, narozený v roce 1825. Ten se, na rozdíl od bratra, dožil požehnaného věku 91 let. Stejně jako Ignác i on studoval v Praze a Vídni. Jeho tvorba se soustředila na církevní i světské motivy. Během své kariéry vytvořil neuvěřitelných 300 oltářních a jiných obrazů světců a světic (mimo jiné kostely v Červené Vodě, Šítech, Králíkách, Lanškrouně, Ústí nad Orlicí, Žamberku, Dobrušce, Moravské Třebové, Svitavách, Poličce, Častolovicích a mnoho dalších), 20 křížových cest, a tři jeho obrazy skončily dokonce až v americkém La Grosse, v kostele sv. Václava. Pracoval i na obrazech pro soukromé sbírky, kdy namaloval na 400 rodinných portrétů. V letech 1865-75 se intenzivně zabýval fotografií a patřil vůbec k prvním krajinářům v české fotografii. Většinou se jednalo o Kyšperk, Příbram a jejich okolí. Dochovaly se i fotografie významných osobností např. Františka Josefa I. nebo knížete Ferdinanda Kinského s rodinou.

Z historie Mlýnice a Mlýnického Dvora dále připomeňme, že 18. dubna roku 1840 vyhořel zámek a roku 1843 zde byla zřízena první tzv. „listovní sběrna“. Zaměstnán zde byl sběrač dopisů Jan Jesser a pěší posel Hund měl na starost dopravu mezi Mlýnickým Dvorem a kladským Mezilesím. O dva roky později, v souvislosti se zahájením provozu na olomoucko-pražské dráze byla otevřena poštovní stanice. Stalo se tak prvního září a od tohoto dne byly konány pravidelné denní jízdy Zábřeh - Mlýnický Dvůr – Červená Voda – Mezilesí. Poštmistrem byl ustanoven dosavadní sběrač Jan Jesser. Protože tenkrát sloužila pošta k přepravě dopisů i lidí, bylo jeho povinností držet 8 koní, čtyřsedadlové pohodlné vozy, dva malé vozy k přepravě dopisů a „Estaffeten – Taschen“ (brašny, v nichž se vozily a předávaly dopisy). Pošta přijížděla pravidelně v 11:30 a cestující se zde mohli během přestávky občerstvit. Poštovní stanice dále obstarávala dvakrát týdně spojení s okresním soudem v Rudě. Za pozornost ještě stojí zmínka, že Mlýnický Dvůr navštívil při své cestě Ferenc List a zahrál v rodině poštmistra. Historie poštovního úřadu skončila v roce 1858, kdy byl přeložen do Bukovic.

To jsme však již opět poněkud předběhli čas a abychom navázali nit, musíme se přesunout zpět. Na přelomu 18. a 19. století se pomalu mění životní podmínky. Přichází éra objevů a vynálezů. Pomalu, ale přece dost důrazně nastává éra strojů, jsou čím dál výkonnější a vydrží víc než člověk. Abychom uvedli věc na správnou míru, Rakouské mocnářství patřilo v tehdejší Evropě k těm velkým ale zároveň zaostalejším, přece jen více orientovaným na zemědělství a průmysl se prosazoval dost ztěžka. Za zeměmi jako Anglie nebo Holandsko znatelně pokulhával. To však neznamená, že by žádný porok nebyl, jen se projevoval se značnou časovou prodlevou.

Změny, jakkoli pomalé, se nakonec přece jen začaly projevovat i v naší podhorské oblasti. Lichtenštejni uzavřeli doposud fungující sklárny a lidé si museli poradit jinak. Těžko můžeme určit, jakou část obyvatelstva tvořili skláři a profese s výrobou skla související, jaký byl podíl zemědělců a kdo tvořil zbytek. Jisté však je jedno: Zemědělství uživilo maximálně několik desítek sedláků a rolníků, rozhodně se nemohlo porovnávat s bohatými nížinnými kraji. Co těžba nerostných surovin? To, co se zde nachází zřejmě nestojí za to. Možná těžba dřeva, ale lesy byly dlouhou dobu využívány k výrobě skla a tudíž někdejší „prales“ vymizel a majitelé panství si zbytek chránili, takže těžba dřeva byl regulovaná, o nějaké velké expanzi nemohla být řeč. Logicky z toho vychází, že se obyvatelé byli nuceni dát na řemesla a to jak bychom řekli dnes „na plný úvazek“ nebo jako přivýdělek k zemědělské činnosti. Jedním z řemesel, které se u nás nejvíce rozšířilo, byla textilní výroba. Ta se šířila právě v chudých podhorských krajích, neboť pracovní síla byla levná a navíc len je nenáročná rostlina a bylo ji možné pěstovat prakticky kdekoli. Časem se ke lnu přidalo i zpracování bavlny a tak pozvolna začala éra textilního průmyslu. V prvopočátku ještě nevznikaly továrny na výrobu a úpravu textilií, ale jednotliví tkalci pracovali doma a výsledky práce odevzdávali tzv. faktorům. Možná se někdo z Vás zeptá: „Kdo to byli faktoři?“ Lidé, které bychom mohli přirovnat k dnešním dealerům. Vytvořili si svoji klientelu z tkalců a o ty se starali. Od velkoobchodníků sháněli zakázky a rozdělovali je mezi jednotlivé tkalce podle jejich možností. Většinou byl v chalupě jeden stav a záleželo na tom, kolik lidí se na něm mohlo vystřídat a jak byli šikovní. Materiál potřebný k práci (přízi) faktoři donášeli (nebo jej osadníci sami vyráběli) a odebírali hotové dílo, za které platili. Tkaniny se nechávaly bílit (známé bylo především bělovodské bělidlo). Bílení byla zřejmě lukrativní činnost, neboť se můžeme dočíst, že roku 1754 koupil mlýnický zámek mistr běličský Anton Blaschke. Faktoři pak dostali zaplaceno za vybílené plátno od obchodníků. Tento faktorský systém, užívaný i u dalších řemesel, byl záhy velmi dobře propracován. Tímto stejným stylem bylo u nás organizováno např. řezbářství, výroba proutěného zboží a později i nitěné knoflíky.

Roku 1811 se můžeme dočíst o prvních červenovodských továrnách, konkrétně se jedná o firmy Lubich a Effenberger. Těžko říct, jestli se jednalo manufaktury nebo již skutečné továrny, pravdou však je, že rozvoj tovární výroby textilií nabíral čím dál větší obrátky, čemuž vydatně pomáhalo zavádění parních strojů do provozu. V roce 1855 již známe 70 výrobců (nelze ovšem soudit na velikost) a ručních tkalcovských stavů je ve zdejší oblasti na 7000, přičemž výrobou, úpravou a prodejem je zaměstnáno okolo 20.000 lidí. To už je slušná armáda, což?

Kromě textilní výroby se taktéž rozvíjí kartáčnictví, cihlářství, zpracování dřeva a dokonce se jedna firma zabývá výrobou harmonik (Wilhelm Lubich). Pomalu, ale jistě se Červená Voda stávala významným střediskem. Pro porovnání v roce 1771 měla Červená Voda 1893 obyvatel, Bílá Voda 549, Mlýnice 155, Mlýnický Dvůr 223, Moravský Karlov 747 a Šanov 973. Moravská část dnešní obce tedy čítala 4540 lidí, zatímco Zábřeh (později se stal okresním městem) měl v té době pouze 1183 obyvatel. V průběhu dalších let se tento stav udržoval, jak se dozvíme v dalších pokračováních.

Tímto popisem jsme doslova tryskem prolétli celým stoletím. Naše zrcadlo se stává čím dál jasnějším a můžeme střípky událostí skládat do větších obrazů. V našem vyprávění na to, bohužel, není tolik prostoru a navíc dnes již existuje slušný výběr dostupných publikací, ze kterých lze čerpat. Pokud se podíváme na dějiny v širším kontextu, řekněme v rámci státu, zjistíme, že mezitím proběhlo několik válek, bylo vydáno mnoho císařských patentů a nařízení, čímž se změnila celá státní správa i život obyčejných lidí. Tuhé feudální nevolnictví se mění ve vztahy typické pro kapitalismus. V umění baroko vystřídalo rokoko, následoval empír a biedermaier.

Dnešní vyprávění ukončeme okolo roku 1848. Celou Evropu proběhla revoluční vlna, která se nevyhnula ani Českému království. Krom politických změn bylo toto období významné i pro dějiny naší obce – pozvolna nastala doba nazývaná národní obrození a lidé začínali cítit rozdíl mezi Němci a Čechy, vznikaly národnostní rozpory a jejich řešení se táhlo dalších téměř sto let jako černá nit. Pravdou je, že vyostřování těchto sporů bylo programově řízeno a vyostřováno z obou stran „fronty“ a Červená Voda a její okolí s převahou německy mluvícího obyvatelstva byla do tohoto procesu vtažena také.

Ing. Václav Jetmar