11. Sjednocení Červené Vody

V minulých dvou dílech vyprávění jsme opustili naši obec obsazením Sudet německými vojsky v roce 1938. Čeští obyvatelé odešli do vnitrozemí, které však Němci obsadili následujícího roku, vznikl tak „Protektorat Böhmen und Mähren“.

S obsazením Československa se začal organizovat odboj, a ani náš region nebyl výjimkou. Zprvu se o žádnou velkou organizovanou činnost nejednalo, až v roce 1941 vzniklo Sdružení čs. vlastenců, jehož síť se rozprostírala na území celého „českého“ severomoravského území. Činnost tohoto sdružení vyvrcholila v roce 1943. Na jaře 1944 byla organizace prozrazena a většina členů pozatýkána. Zbytek se ukryl v lesích a dal tak základ k vytvoření partyzánských skupin. Ani tyto skupiny však nebyly ušetřeny udání německých obyvatel či kolaborantů.

Chtěl bych se zde zmínit o jedné maličkosti: Z dřívější doby leckdo z nás žije v přesvědčení, že partyzáni byli především komunisté. Pravdou je, že se jednalo o lidi všech sociálních vrstev i různých politických názorů, většinou však byli stranicky neangažovaní.

Partyzánské skupiny na území severní Moravy byly aktivní mimo jiné v okolí Zábřehu, Cotkytle, Olšan, Dolních Studének, Zborova a nejblíže Červené Vodě byla skupina „Balajka“ z Písařova jejíž počet členů se pohyboval mezi 9 ÷ 30. Její akční rádius sahal od Hanušovic po Jamné. Tato skupina byla jedna z nejaktivnějších, výčet jejich akcí by byl dlouhý a jen pro ilustraci si uveďme přepad továrny v Červené Vodě 14. října 1944 (bohužel není neuvedeno o kterou továrnu se jednalo) a zničení části skladovaného materiálu. Za měsíc se skupina pokusila o přerušení železniční tratě mezi Hanušovicemi a Dolní Lipkou, ale neúspěšně. Zajímavá akce se odehrála 20. dubna 1945, kdy partyzáni vhodili granát do pracovny starosty v Červené Vodě a při následné přestřelce s nacistickou hlídkou (jeden voják zastřelen a jeden raněn) byl jeden člen skupiny zraněn.

Málo známá (ve zpravodaji však již zmiňovaná) je skutečnost, že na území naší obce se za války nacházel pracovní tábor. Tento tábor byl umístěn v Bílé Vodě a sloužil jako zdroj pracovních sil pro válečnou výrobu v továrně „Friesewerke“. Šlo o krycí název pobočky firmy Telefunken Berlín a vyráběly se zde součástky pro zaměřovací zařízení tanků. Tato továrna byla umístěna v dnešním „San Valentinu“, dřívější firmě Theodor Glammer. Pracovní síly sem byly dodávány z koncentračního tábora Gross-Rosen v Dolním Slezsku, ležícím na území Polska. Tábor musela na své náklady vybudovat firma, strážní službu pak prováděly příslušníci SS z Gross-Rosen.

O stavbě tábora bylo rozhodnuto koncem léta 1944 a vybudován byl v říjnu 1944. Nacházel se nedaleko železniční zastávky Bílá Voda a skládal se ze šesti dřevěných a 2 zděných baráků. Celý areál byl obehnán ostnatým drátem. V listopadu přišlo do tábora 650 (podle některých zdrojů dokonce 900) židovských vězenkyň z Osvětimi (formálně se sem dostaly právě přes Gross-Rosen) pocházejících z Maďarska, Polska, Rumunska a Francie. Podle neověřených zpráv zemřely v táboře 4 vězenkyně. Tábor nebyl před koncem války evakuován a ženy zde zůstaly až do osvobození. Když se Rudá armáda blížila k Červené Vodě, stráže SS utekly a nechaly tábor bez dozoru a tím umožnily vězenkyním volný odchod. Tři těžce nemocné ženy byly převezeny do červenovodské nemocnice, dvě z nich zemřely a jsou zde pochovány (Irena Lindelfelt z Budapešti a Silvie Helter z Paříže).

Po skončení války byly dřevěné objekty zbořeny a jedna zděná budova později (až do roku 1990) sloužila jako škola pro děti ze sovětské posádky. Výrobní zařízení továrny posloužilo k vybavení lanškrounské Tesly a sem se vrátila textilní výroba. Nyní několik slov k osvobození: Jak Rudá armáda postupovala na západ, vyhlásili Němci evakuaci úřadů a obyvatelstva. Původně mělo jít o evakuaci úplnou, později se plán změnil na stěhování pouze německého obyvatelstva. To se provedlo např. v Novém Jičíně, Opavě, Bruntálu, Krnově atd. pro oblast tzv. východních Sudet (sem patřily okresy Šumperk, Šternberk, Zábřeh, Lanškroun, Moravská Třebová, Svitavy a Králíky) již nacisté evakuaci vyhlásit nestihli. Tím se stalo, že němečtí obyvatelé zde zůstali a po válce byla většina z nich na základě dekretů odsunuta. Jiní se stali oběťmi perzekucí při osvobození a těsně po něm, další spáchali sebevraždu. Problém odsunu Čechů před válkou, Němců po válce, vzájemné pocity nevraživost, nenávisti, ukřivděnosti atd. jsou velmi komplikované a koneckonců se řeší dodnes přestože většina přímých účastníků již nežije. Pokus o rozbor tohoto problému by nám zabral spoustu místa a není jisté, zda bychom byli přesní a dobrali se nějakého uspokojivého výsledku. Pojďme tedy raději dál.

17. února velení Rudé armády schválilo plán operace, jejímž cílem bylo dobytí Ostravy. Německým vojskům se však podařilo postup Rudé armády zastavit a držet tak, že Opava byla osvobozena 22. dubna a Ostrava až 30. dubna 1945. Odtud směřovala vojska na Olomouc. S vypuknutím Pražského povstání 5. května vydal velitel rozkaz, aby byla vytvořena tzv. rychlá skupina, jejímž cílem bylo co nejrychleji postoupit směrem ku Praze. Šumperk a Zábřeh byly osvobozeny právě touto rychlou skupinou, která se ve dvou proudech od Zábřeha a hlavně od Šumperka přes Bušín a Červenou Vodu vydala ku Praze.

Samotná Červená Voda (včetně všech jejich současných částí) se dočkala osvobození 8. května večer. Německá posádka sídlící v kasárnách na Moravském Karlově si vybudovala obranné postavení na dolním konci obce před tehdejším skladištěm a tírnou hospodářského družstva, v ohybu silnice k Bílé Vodě. V 19 hodin přijela polní kuchyně a začala vydávat menáž. V té chvíli se objevily první sovětské tanky a nastal zmatek. Teprve, když zákopy přejel třetí tank, Němci zahájili palbu. Dva tanky se vrátily a vyhnaly obránce ze zákopů (podle kroniky byli zastřeleni dva Němci a ostatní se rozutekli). První tank pokračoval po silnici a u hospodářského družstva mu jeden německý voják hodil pod pásy pancéřovou pěst. Tank byl poškozen a dva vojáci vážně zraněni. Nicméně osvobozovací akce proběhla úspěšně a kolem 20. hodiny byl odpor Němců zlomen.

V osvobozené obci byl zvolen revoluční výbor sestávající ze tří Němců a tří Čechů. Tak aspoň praví zápis v kronice. Možná Vás napadne, kde se najednou vzali Češi v Sudetech, odkud byli před sedmi lety odsunuti. Možností se nabízí několik - nemuseli být odsunuti všichni, někdo se během protektorátu přistěhoval, mohlo jít o občany z rodin s dvojí národností, teoreticky přichází v úvahu i možnost, že šlo o členy partyzánského oddílu z Písařova, neboť ten se usadil v kasárnách (po nich sem přišel jiný partyzánský oddíl z Hradecka a nakonec hraničářský prapor). Bohužel, zřejmě jen náhoda by nám dnes mohla dopomoci k zjištění skutečnosti. Celá věc je komplikovanější tím, že kronika z období po revoluci se ztratila a pozdější záznamy mohou být zprostředkované a tedy do jisté míry nepřesné.

Revoluční výbor ukončil činnost 20. května, kdy byla jmenována „Správní komise“, jenž měla za úkol vést obec až do voleb v roce 1946. Do všech továren, výroben a obchodů byli dosazeni „národní správci“ a život obce se začal pomalu uvádět do mírového života.

Od 23. dubna do 25. října 1946 byl proveden odsun Němců. Celkem odjelo 2.156 lidí v sedmnácti transportech, zůstalo jich zde 37. Pro zajímavost: knihy po odsunutých Němcích - soukromé i z veřejné knihovny - nebyly zničeny (jak bývá v takovýchto situacích zvykem), ale byly předány Palackého univerzitě v Olomouci. Opuštěné usedlosti měly být osidlovány z Tišňovska u Brna, ale tento záměr se nezdařil, nakonec přišli noví obyvatelé z okolních obcí, přičemž se objevilo i několik tzv. zlatokopů – tedy lidí, kteří se chtěli na lehce nabytém majetku obohatit a zase potichu zmizet.

Po volbách v roce 1946 vznikl v Červené Vodě třicetičlenný Místní národní výbor (zkratka MNV) spadající pod Okresní národní výbor v Zábřehu (ONV). O tři roky později (krom toho, že se začal plnit první pětiletý plán) vydal ONV Zábřeh výměr, jímž se sloučil Šanov s Červenou Vodou. V tomto roce bylo také založeno Jednotné zemědělské družstvo. Zemědělci ovšem jednotní ve svých názorech na společné hospodaření nebyli a tak až v roce 1960 vstoupili poslední „soukromníci“ do tohoto družstva.

Únor 1948 znamenal nástup komunistů k moci, což se samozřejmě promítlo i do života v Červené Vodě. Každý nechť si roky budování socialismu posoudí sám. Nicméně životní úroveň se ve válečnými událostmi postižené obci opět pomalu zvedala. Ze zápisů v kronice vypíchněme alespoň několik zajímavých údajů: Již v roce 1951 existovaly v obci jesle, dvě mateřské školy a školní družina, krom toho byl založen domov důchodců. Dále bylo zprovozněno lékařské středisko, o rok později zubní ambulance a následujícího roku poradna pro matky s dětmi. Na Silvestra roku 1953 poprvé zazněl obecní rozhlas pořízený nákladem 1.000.000,- korun. 6. července 1958 navštívil obec generál Ludvík Svoboda (pozdější prezident) a zúčastnil se besedy s občany. V kině tehdy probíhalo 5÷6 představení týdně a celkové roční návštěvy se pohybovaly řádech desetitisíců diváků, o čemž se nám dnes ani nesní.

Posledním významným mezníkem v dějinách obce, kterým bych se chtěl zabývat, byl rok 1960. Na veřejné schůzi konané 28.4. byl podán návrh na sloučení obcí Červená Voda (již se Šanovem), Bílá Voda, Moravský Karlov, Mlýnice, Mlýnický Dvůr, Dolní a Horní Orlice. Dne 15. května byl záměr schválen ONV Zábřeh. Z původních osmi vsí vznikla tedy jediná s 3.128 obyvateli.

V roce 1960 proběhla rovněž celostátní reorganizace okresů a zdejší občané hlasovali o tom, zda obec bude do budoucna patřit pod moravský Šumperk nebo české Ústí nad Orlicí. Po bouřlivých debatách zvítězili v následném hlasování zastánci Čech. Můžeme s trochu nadsázky prohlásit, že historická hranice Čech a Moravy byla po staletích posunuta podle vůle občanů jedné podhorské vesnice…

Tímto víceméně souvislé vyprávění o historii a osudech Červené Vody a jejich částí končí. Historii ale ještě neopustíme, jen se pokusíme nahlížet do tajemného zrcadla minulosti na přeskáčku a trochu podrobněji. Ono velkolepé, fascinující divadlo zvané „Dějiny“ a aktéři v něm účinkující si rozhodně zaslouží více než jen letmou zmínku na pár řádcích uvedených v předchozích kapitolách (leckdy se nedostalo ani na to).

Čtenářům, kteří přečetli všech 11 dílů děkuji za jejich shovívavost (aspoň soudě podle ohlasů). Dále bych chtěl požádat ty, kteří mají zajímavá témata popř. podklady z historie dávné i nedávné a chtěli by se o ně podělit se čtenáři Červenovodského zpravodaje, nechť kontaktují mne, popř. kohokoliv z členů redakční rady nebo pracovníky obecního úřadu.

Na závěr celého vyprávění bych chtěl srdečně poděkovat své ženě Evě a ing. Petru Cinkovi za pomoc (i kritiku) při této déle než rok trvající práci.

Pečetě částí Červené Vody

(v závorkách pravděpodobné roky založení)

Bílá Voda (1596)	Červená Voda (1481)
Mlýnický Dvůr (1576)	Moravský Karlov (1630)
Orlice (1654)	Šanov (1556)

Seznam použité literatury

• Z historie sklářství na pomezí Čech a Moravy – M Borkovcová, V Šplíchal, Městské muzeum v Lanškrouně 1999
• Vlastivědný sborník „Severní Morava“ – Městské muzeum Šumperk (1968÷2000)
• Dějiny Králicka – F. Musil, A. Juránek 2000
• Toulky českou minulostí – P.H. Hořejš, Bonus Press a Baronet 1993÷2000
• Almanach k výročí Červené Vody (1981) – MNV Červená Voda
• Články v Červenovodském zpravodaji
• Lexikon české šlechty – Halada J., Praha 1994
• Obecní kroniky

Ing. Václav Jetmar